Milan Neděla - Osud českého herce

Milan Neděla, který by oslavil 90. narozeniny, patřil mezi nepřehlédnutelné osobnosti české zábavy, divadla a filmu. Před kamerou se nejvíce proslavil v roli žravého Balouna ze Švejka, proslul také komickými scénkami s Felixem Holzmannem. V soukromém životě si tento dobrosrdečný muž s knírem a robustní postavou prošel doslova peklem. Milan Neděla se s vážnými zdravotními problémy potýkal téměř celý život. Doplatil na to, že lékaři dlouhá léta nepřišli na to, že trpí cukrovkou. Když mu bylo 15 let, usnul v autobuse, nohu měl položenou na topení a ošklivě si ji popálil. Rána se nehojila a přidaly se další cévní problémy. Zdravotní komplikace nebraly konce. Prodělal téměř 20 operací, dvě žloutenky a rakovinu tlustého střeva. V invalidním důchodu skončil už v osmačtyřiceti letech. Dva roky před smrtí mu amputovali nohu. Brali mu ji doslova po kouskách. Milan Neděla svůj osud přesto nesl velmi statečně. Pár týdnů po zákroku si zvykl na protézu a za pomoci berlí se rozchodil. Velkou oporu měl ve své milované manželce Marii, se kterou měl syna Aleše. Jeho žena si v 50 letech obětavě udělala řidičský průkaz, aby muže mohla vozit po nemocnicích. Ten po vleklých zdravotních problémech spojených s cukrovkou a rakovinou svůj boj prohrál 14. dubna roku 1997. Bylo mu 63 let. Slibně rozjetou kariéru herce Milana Neděly, který uměl bravurně ztvárnit role komické i vážné, utnuli komunisté. Poté, co v roce 1968 podepsal jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara, výzvu Dva tisíce slov, měl na čas s divadlem i filmem utrum. Zavděk tak musel vzít prací v rozhlase. Když následně tehdejší Československo začali okupovat sovětská vojska, na protest si nechal narůst knír, který už pak nikdy neoholil. Rád vzpomínal na to dobré, co prožil. Například na natáčení filmu Poslušně hlásím, v němž ztvárnil postavu Balouna. "Bylo mi třiadvacet a měl jsem zahrát padesátiletého chlapa. Bylo to absurdní, ale nakonec to snad vyšlo dobře. Problém byl ve dvou scénách. Jednou jsem se měl hladově vrhnout na prejt. Jenže se to točilo v létě, bylo horko a ten prejt příšerně smrděl, lezly po něm mouchy, byl v rozkladu. Naštěstí mi po chvíli dali nějakou jinou hmotu, která se pochoutce alespoň vzdáleně podobala. Zato když jsem měl jíst ze staniolu paštiku, užíval jsem si každé soustíčko. Voněla náramně. Pak se ale záběr opakoval jednou, podruhé, potřetí... a to už mi lezla krkem, nosem i ušima. Roky jsem nemohl paštiku ani vidět. Když mi potom ukazovali záběry, málem jsem omdlel. Ve filmu použili jen moment, jak vylizuji prázdný staniol," vzpomínal Milan Neděla v knize Rozpomínky.